Sára

Jmenuji se Sárinka (Pošvancová) a jsou mi 4roky.
Můj příchod na svět byl velice těžký a život jsem si musela několikrát vybojovat.

Bylo pondělí 11.5.2015, když mamince řekli, že se musím rychle narodit. Maminka šla na císařský řez a protože měla minimum plodové vody a já byla tak maličká (1020g) porod byl velice komplikovaný. I když to vypadalo, že nakonec bude vše dobré a já budu zdravá, tak to bylo jen ,,ticho´´ před bouří. Ve čtvrtek se začalo vše měnit k horšímu, museli mě napojit na pomocný přístroj na dýchaní a v sobotu jsem přestala dýchat úplně. Přestala jsem trávit mlíčko, reagovat na bolest, pořád jsem jen spala. Postupem času zjistili, že při porodu došlo k těžkému krvácení do mozku. Lékaři rodičům sdělili, že děti na ventilátoru dokáží žít asi půl roku a není jisté, že se někdy zbavím kyslíku a dýchacího přístroje. Také řekli, že pokud rodičům bude stačit můj úsměv, tak víc čekat asi ani nemají. Od té doby mě zkoušeli odpojovat za pomocí silných léků, kdy rodiče měli radost z každé minuty, kterou jsem vydržela dýchat. Bohužel jsem vždy musela zpět na plicní ventilaci. Rodiče mě navštěvovali denně a vždy nevěděli, s jakými zprávami doktoři přijdou. Po třech měsících jsem vydržela dýchat asi 2 týdny a museli mě převést na jiné oddělení. Bohužel jsem se hned vrátila na umělou plicní ventilaci…

Za další měsíc mě přesunuli na dětské ARO a tam to první den vypadalo, že budu zase dýchat sama, bohužel později lékaři řekli, že jsem jim v ten den málem umřela! Do této doby jsem měla hadičku na dýchání v pusince a tak po 2měsících, kdy rodiče stále čekali v zázrak a nechtěli mi nechat dělat tracheostomickou kanylu, je lékaři přesvědčili, aby mi udělali tracheostomickou kanylu do krku a po čase i peg. Další měsíc, to už jsem byla v nemocnici od narození 5. měsíc, jsem chytila nějakou infekci, kdy jsem měla 100% kyslík a veškeré léky, co mi mohli lékaři nabídnout! Primář mým rodičům sdělil, že to nejspíš nezvládnu, že mi dali co mohli a teď budeme jen čekat! Rodiče mi věřili, čekali na každé jedno procento kyslíku, které mi sníží, až jsem se za týden dostala zpět, tam kde jsem byla. Za, asi další měsíc, lékaři sdělili mým rodičům, že bych mohla jít domů. Rodiče se nechápavě na lékaře dívali, protože jsem byla plně napojená na umělou plicní ventilaci, měla jsem 30%kyslíku, odsávali mi hleny… Nechápali jejich nabídku, protože tento stav pro ně byl kritický a nemožný na domácí péči. Rodiče chtěli, aby mě lékaři léčili dále do co nejlepšího zdravotního stavu! Rodiče vždy říkali, že si mě vezmou domů, ale v takovém zdravotním stravu, aby to byli schopni zvládnout. Připadali si, že už jsou na vše sami a malé nikdo více pomoci nemůže.

Jenže utekly asi dva dny a já jsem se začala horšit. Z ničeho nic jsem se začala zatínat, ztvrdly mi plíce, že to ani ventilátor nedokázal prodýchnout, a tak mě museli prodýchávat ambuvakem a někdy už mi chtěli dát i adrenalin. V tuto chvíli se moje cesta domů odložila na neurčito. Celou dobu , až do mého 6. měsíce jsem oči otevírala jen na pár sekund. Ale když za mnou přišel můj starší bráška na Vánoce a my se poprvé viděli, tak to jsem si užila moc! Začala jsem se více dívat, více se usmívat, a když jsem konečně šla domů přesně po 9-ti měsících od narození, zatínala jsem se asi 1x týdně, byla jsem bez kyslíku, stále na plně řízené plicní ventilaci, nesla jsem si domů ambuvak, velký přístroj na kyslík, plicní ventilátor a takovou pípavou malou krabičku jménem oximetr.

Hurá jsem doma! Konečně si můžu užívat rodiče a hlavně brášku, který mě zajímá ze všeho nejvíce. Ale co můj zdravotní stav? Stále z ničeho nic jsem se zatínala a přitom na oximetr nebyl spoleh, ten začal hlásit nízké okysličení, až když mě maminka zase prodýchla. Začali jsme jezdit po lékařích a rehabilitacích, já pořád zvracela a šedla a byla jsem i často nemocná, zápaly plic, a to věčné zahlenění a odsávání. Když mi rostly zuby, tak to bylo strašné, protože pusinkou jsem potravu nepřijímala. Každý zub mi rostl několik měsíců a nikdy rodiče nevěděli, zda mi roste zub nebo je to nějaká viróza.

Za ty tři roky co jsem doma jsme si celá rodina prošli ,,očistcem´´ a jak se říká:,,CO TĚ NEZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ´´. Maminka se mnou denně cvičí, protahuje mě, zkoušíme pasení koníků, přetáčení, hrajeme si s rukama, cvičíme s očičkama, plaveme ve vodě, jezdíme na výlety, tulíme se, odpočíváme… Moc mi pomáhá se vším i tatínek a bráška! Také od 3. měsíce co jsem doma, jsem se časem naučila dýchat a dnes dýchám sama, když je mi dobře. Protože jsem se pořád odpojovala a moji rodiče pochopili, že tu hadičku nechci, nakonec i když jsem nenašli v té době pomoc u lékařů s odpojováním, kdy nám bylo doporučováné, aby mě rodiče neodpojovali, tak tatínek rozhodl, že budeme odpojovat a vybojovali jsme to. Jinak mě rodiče na noc a nebo při nemoci napojují na umělou plicní ventilaci. Papám přes peg, začala jsem více vnímat okolní svět, začala jsem více vnímat ruce, otáčení hlavičkou, kopání nožičkama. Bohužel s velkou pravděpodobností nic neslyším,ale s tím ještě rodiče chtějí něco vyzkoušet. Často mívám horečky, které druhý den jsou pryč, často bývám zahleněná a unavená. Proto také většina snahy mé maminky o rehabilitace končí neúspěchem a rušení termínu! Ale ty koně, co jsem letos vyzkoušela už 2! jsou to pravé pro mě! Je to moje, jak říká maminka, dovolená! I když je to pro mě náročné, protože tam zažiji spoustu nových zážitků, poznám nové přátele, jsem v přírodě a hlavně ten kontakt s těmi koňmi mi dává moc!
A abych nezapomněla, jsou tam i pejsci a já je mohla i krmit!

Těším se, až se budu zase moci brzy povozit na koníkovi.
číslo účtu: 26 00 55 96 16/2010